Duchovný rozvoj

Mám za sebou nesmírně zajímavé období nemoci, pochybností, nejistoty, deprese, naprosté nevýkonnosti a úzkostí. Které teda zatím ještě neskončilo, ale vnímám ho jinak.

Začalo to klasickým virem a pořádnou náloží nemoci. Bylo to náročné, ale trvalo to „jen týden“. Jenže pro člověka, co stonal pořádně naposledy před 30 lety (a kdoví jestli) to bylo a je nekonečné. Ona totiž pak, po tom týdnu, nepřišla úleva a návrat do běžného režimu, jak jsme zvyklí. Ale zjevilo se ochablé období ne-moci i po nemoci, které se střídalo s obdobími „zvládnu to“.  

Přišlo mnoho zkoušek, kdy se zcela vzdáš kontroly a důvěřuješ jiným a čekáš, že to vyřeší. A podnikneš věci, na které bys normálně nekývnul.
Období silného podvědomého strachu o život. Které ústí do drobných (a věřím, že u některých i větších) psychických problémů. Uvědomění si toho obrovského lpění a nepřipravenosti odejít.

….”Pořád nemám hotovo, pořád ještě to není dokončené, ještě nemůžu…” 

A tak se nám sype čas mezi prsty. Všimla sis, že se čas zrychlil? Objem hodiny je pořád stejný, ale pocitově je o 20% kratší. Jak rychle dojdeme na konec? Dřív, než čekáme. A vždycky je to moc brzo. 

Celou tu dobu pořád pochybuješ, jsi naprosto zapíchnutá v rozumu a hlavě. Pochybuješ o sobě, pořád přemíláš v hlavě co to je a co se teď děje;  studuješ, co bys měla ještě vědět. Vědět! Přijít tomu na kloub… Ale proč?

Většinu mé výkonnosti (i tak minimální) zabralo hledání informací. Díky Bohu za přátele, kteří se mnou trpělivě probírali věci těla, ale i věci ducha. Až mi to začalo docházet, z prvotní paniky jsem se vracela. Je to jako návrat z údolí nikoho.

Co bych asi dělala, kdyby to bylo něco vážnějšího? Přišlo mi to najednou docela legrační. Pak si uvědomíš, díky své přítelkyni, že je dobré poděkovat. Za všechno a ze srdce, protože i tohle přišlo pro můj další růst.

Začne ti to docházet. Investuješ sto procent své pozornosti do své nemoci a pěkně ji živíš. Stačilo jen pár procent pro to, abych zajistila tělo. A otočit se dovnitř a pokračovat ve své práci. Zcela jsem se nechala, jako to tele, odvést na porážku. Křečovitě se snažíš držet otěže svého života a necháváš se strhávat svým vědomím a jako blbeček jdeš za ním. A posloucháš ho na slovo. V tom, co ti tvrdí  – spojení přerušeno, zpátky to nepůjde… Panika a šok, co budu dělat.

Kdo na sobě pracuje, tak se asi usmívá, jsou to patrně školácké chyby prvňáka. No do této doby jsem byla skálopevně přesvědčená, že mě nic z mé cesty neodvede. Tak hele, tady to máš!

Včera jsem si hluboce uvědomila, že moje dveře nejsou zavřené z druhé strany, ale z té mé. Z té druhé stále trpělivě čekají natažené ruce a otevřená srdce. A taky to, že pokud se bojím a pochybuji, pak pochybuji o samém Bohu, jehož částečku mám v sobě. A že láska k němu je to, co vždycky zvítězí. A cesta domů je to nejdůležitější. Tělo je jen tělo, je to obal, který časem odložíme. Ale zůstává to, co je uvnitř. A na to je důležité nezapomínat. Stát se Živým. Hluboký klid se opět usadil v mém nitru a oprašuju si kolena a vstávám….

 Říkám si ale, jak se bude vážně stonat, nebo snad pak už odcházet těm, kdo neví, co je „tam“ čeká. Co přijde po smrti fyzického těla? A proč to přijde a kam se vrtneme. Ale hlavně, co udělat teď pro to, abychom došli domů? Kde pod těmi nánosy polopravd a výmyslů leží pravda? 22.5. 2021 proběhne celosvětová online konference, ve které získáš odpovědi na otázky, které tě trápí…

Ale pravda spočívá v tom, že pro Svět Duchovní je čas pozemského přebývání zde, časem nebytí, kde si člověk volí: Žít nebo umřít, dát se zlákat nebo se osvobodit.
Z pořadu: Vědomí a osobnost. Od předem mrtvého k věčně živému.